SCOOL! má v záhlaví napsáno, že je studentským časopisem, z čehož by vyplývalo, že jej tvoří jen studenti. Ale pokud bychom nahlédli pod redakční pokličky všech podobných studentských periodik, zjistili bychom, že vždy je v pozadí přítomen někdo z pedagogů, kdo bývá spojovacím článkem na sebe navazujících redakcí, poradcem i kritikem jednotlivých redaktorů, často též mluvčím a garantem a nezřídka i hnacím motorem prací na přípravě nových čísel časopisu. Eva Kokešová je se SCOOL!em spojena od jeho prvního čísla – byla to prý láska na první pohled. Po deseti letech můžeme ale konstatovat, že se o žádný krátkodobý flirt nejednalo…
Jak jste se vlastně k vedení školního časopisu dostala?
Přesně před deseti lety touto dobou přišla paní Brestičová s návrhem využít jednoho z projektů vyhlášených MŠMT k získání barevné kopírky a dalšího vybavení pro školu (viz úvodní článek). Do práce na prvním pokusu o časopis se zapojili tehdejší septimáni (Jakub Maca, Filip Tesař, Jan Záruba a další). Já jsem byla jejich třídní učitelkou a navíc češtinářkou, tak jsem se je v tom snažila podporovat. První číslo mělo velmi slušný ohlas, tak jsme se pustili do druhého. No a pak už mi to tak nějak zůstalo, i když ti moji odmaturovali… Že se z toho nakonec stane pravidelně vycházející časopis s poměrně značnou oblibou, to tehdy ovšem nemohl tušit nikdo.
Jaká vzpomínka se vám v souvislosti s prvním číslem SCOOL!u vybaví?
Asi to budou rozzářené oči kluků, když přiběhli s prvním výtiskem, ještě teplým z kopírky. Barevný časopis tehdy působil jako zjevení. Dnes už si to málokdo umí představit, ale tehdy to bylo fakt něco.
Jaká byla spolupráce s prvním šéfredaktorem Jakubem Macou?
Jakub byl (a asi vždycky bude) svéráz s velkým talentem – jak na jazyk, tak na grafiku. Stávalo se, že si vzal od spolužáků texty, celou noc pracoval a ráno přinesl do školy hotové číslo. Texty ovšem překopané tak, že je mnohdy vlastní autoři nepoznali (a některé to dost naštvalo), ale vždycky to bylo k lepšímu. Díky tomuto dost neformálnímu přístupu měl ale časopis od samého začátku jednotnou podobu, což byl zřejmě důvod, že hned v prvním ročníku soutěže středoškolských časopisů, kterého jsme se zúčastnili, jsme zvítězili v rámci celé České republiky. Spolupráce s Jakubem někdy byla dost náročná, ale nakonec každý z šéfredaktorů (a grafiků, protože často to byla funkce dva v jednom) byl svým způsobem silná osobnost.
Tradice vydávání studentských novin na našem gymnáziu byla založena už v době, kdy zde působil profesor Kožmín (v letech 1970–1985, pozn. red).
Je pravda, že Kožmínovy Gymnazijní noviny měly ve své době velký ohlas, zažila jsem je ještě jako studentka. Tyto noviny ovšem měly jednu velkou nevýhodu. Protože byly prezentovány formou nástěnek, které se po určité době vyměnily, jejich obsah se tak vlastně ztratil. My jsme díky mohutnému rozvoji technických možností mohli začít vydávat tištěný časopis a čísla archivovat. Je to velká přednost. Ani nevíte, jak ráda si čtu články ze starších ročníků, a věřím, že nejen já. A také to umožňuje pozorovat vývoj, který za těch deset let SCOOL! prodělal.
Činnost redakce se nesoustředí jen na tvorbu časopisu, ale mnohdy souvisí i s dalšími akcemi…
To je pravda. Od samého začátku byl SCOOL! a jeho redaktoři např. u zrodu MFF Rosice (Malých filmových festivalů), které měly velký ohlas mezi studenty i absolventy školy. Jen si přečtěte reportáže Hanky Bednářové z těchto festivalů, tu atmosféru ucítíte ještě dnes! Redaktoři SCOOL!u byli ostatně i u dalších událostí – odhalování pamětní desky Rajmundu Habřinovi v Příbrami (2011), Hledání malého prince (2013), zájezdu do Lipska na výstavu BaTeŽo MiKiLu (2013), odhalení pamětní desky Zdeňku Kožmínovi (2015)… Ovšem hlavní rolí zůstává dokumentovat dění ve škole, čímž se stává takovou neoficiální kronikou školy.
Příprava jednotlivých čísel časopisu s sebou přináší také setkání s mnoha zajímavými lidmi, že?
To rozhodně ano, zvlášť při přípravě rozhovorů. A nejsou to jen mediálně známé osobnosti jako např. fotograf Jiří Kolbaba (č. 30), výtvarnice Kateřina Šedá (č. 43), herec Lukáš Hejlík (č. 27), senátor Jan Žaloudík (č. 22), američtí spisovatelé C. D. Payne a R. Fulghum (č. 49), slovinská velvyslankyně S. Knez (č. 25/12–13), novinář Martin Moravec (č. 27), kuchař Zdeněk Pohlreich (č. 28), herec Jan Potměšil (č. 42) a řada dalších. Prostřednictvím rubriky Rozhovor s absolventem se naši čtenáři mohou seznámit s lidmi, kteří se uplatňují v mnoha zajímavých oborech nebo mají unikátní koníčky (přehled těchto absolventů najdete na str. 24–25). Z rozhovorů je mj. také patrné, že bývalí studenti na své gymnázium stále rádi vzpomínají. Možná právě někde tady se zrodila myšlenka založení Klubu absolventů naší školy.
Práce na časopise není vždy jen legrace, většinou je to dost práce navíc. Stává se ale, že studenti po letech přijdou a jsou vděční za zkušenosti, které získali?
Mám radost, když se dozvím, že bývalí členové redakce i po maturitě uplatňují dovednosti, které získali při práci na časopise. Ivana Puškarová například studuje žurnalistiku a já věřím, že pro ni byla práce v redakci dobrou průpravou.
Co popřejete časopisu do dalších čísel?
Časopisu spoustu nadšených čtenářů, redaktorům šťastnou ruku při volbě témat, pomyslné ostré pero a hlavně vytrvalost a kreativitu!