SCOOL! to je škola. A nejde jen o to, že si při vymýšlení názvu časopisu někdo vypůjčil tohle anglické slovíčko pro vzdělávací ústav a zřejmě udělal hrubku. Vždycky když vzpomenu na zastávecký gympl, jeho chodby a učebny, učitele a studenty, nemohu z toho myšlenkového obrazu vynechat taky víceméně třicetistránkového krasavce, kterého právě držíte v rukou.
Vztah SCOOL!u a školy jako takové je pro mě velmi blízký. Vždyť úplně první článek, který mi v něm otiskli, se rodil v lavici, do níž jsem usedala někdy ve čtvrté, páté třídě základní školy. Už to samo o sobě mi připadá jako osudové spojení. Však na ten rozhovor často vzpomínám – záznam z něj měl asi hodinu a půl a já, nezkušené kuře novinářské, jsem ho přepisovala slovo od slova asi hodiny čtyři. Výsledný článek s pár barevnými fotkami šéfredaktor, editor a grafik v jedné osobě, Jáchym, šoupnul na tři strany a tím byla práce skončena. Tipuju, že si výsledek moc lidí nepřečetlo, ale to vlastně až tak moc nevadí. Důležitá byla práce samotná a zkušenost, která z ní vyplynula.
Psaní pro tenhle plátek, to byl sled zajímavých a ještě zajímavějších rozhovorů. Po většinou s absolventy, lidmi, které snad kdysi ve škole někdo inspiroval, a oni ústy gympláckého časopisu na oplátku mohli inspirovat své následovníky. Doufám, že alespoň k někomu jejich poselství doletěla, protože když procházela mýma rukama, byla neobyčejně živá a podnětná.
Čas strávený v té nepočetné redakci sídlící střídavě v knihovně, Koke kabinetu nebo učebně čtyři, devět, dva, čajovně, jídelně a dalších záludných místech, to ale není jenom o počtu vytištěných stran. Byla to doba nových nápadů (více nezrealizovaných než naopak), velkých snah změnit svět (nebo alespoň SCOOL!ového čtenáře), maratonů v rosickém kině (které už ale neměly punc těch prvotních), vyhraných soutěží o nejlepší středoškolský časopis a bláznivých prodejů na školních chodbách ve stylu – ty sis nic nekoupil, ty nejsi přítel školy. Byl to čas, který plynul pomalu, a ačkoli jsme často víc nadávali, než se smáli, a brali to trochu moc vážně, byl to čas, na který se dá s láskou v duši vzpomínat.
Občas se mi dostane do ruky nový výtisk. Prvně trochu skuhrám, že to dílo nevypadá tak, jak jsme to s Jáchymem a Martinem dlouze zamýšleli, ale pak si vždycky řeknu: čert to vem. Vždyť hlavní je, že se jede dál. My jsme byli jiní než průkopníci a zakladatelé na úplném počátku věci, po nás zas holt přišli další, mladší. Věřím, že pro ně je a bude mnohem těžší udržet čtenost papírového časáku, ale dokud se tak bude dít, myslím, že vesmír bude v pořádku. Alespoň ten zastávecký. Hodně štěstí.
Ivana Puškarová, absolventka 2015